Motýlek s duší sportovce:
Původ:
Jak už to tak bývá, po dlouhém období velkého zájmu o trpasličí španěly nastaly časy právě opačné. Jak šlechta po francouzské revoluci postupně přicházela o svá privilegia a neúspěšně se snažila obhájit své historické pozice, náhle neměla na své dávné průvodce čas. Pro ty ostatní se nevinní pejskové stali ztělesněním nenáviděného řádu a postupně téměř vymizeli. Teprve v minulém století, když staré vášně trochu vychladly a kdy přichází ke slovu moderní chov psů, si na malé španěly někteří chovatelé vzpomněli. Největší zásluhu na uchování plemene a jeho rozvinutí do současné podoby mají chovatelé belgičtí a francouzští. Proto je těmto zemím dnes oficiálně přiznáván nárok na papillona, i když fakticky se jedná spíše o plemeno italské.
Papillon a phaléne:
Jen
znalci vědí, že kromě známého ušatého papillona existuje ještě varieta
s ušima zavěšenýma, tzv. phaléne (můra). Je to trochu nespravedlivé,
zvláště když uvážíme, že právě ona je historicky starší a původnější
(jak se o tom opět můžeme přesvědčit na starých obrazech). Ale co
naplat: lidem se víc líbí nápadnější papiloni.
Chování a povaha:
Do
pohybu se papillon nikdy nemusí nutit, je jeho druhou přirozeností. I
když jeho tělíčko působí křehkým dojmem, je stavěno tak, že je schopno
podávat velmi slušné výkony. Papilloni si náruživě rádi hrají: s
hračkami, s rodinnými kočkami, s druhými psy, ale především s námi
lidmi. Běžně se dožívají patnácti i více let a ani v pokročilém věku se
neváhají vrhnout za míčkem nebo za myškou, která jim přeběhne přes
cestu (a propos myši: právě na nich se majitel papilona může na vlastní
oči přesvědčit, že mezi předky jeho miláčka museli být lovečtí psi).
Papilloni rádi loví motýly, mouchy, ale především myši. A při lovu
dokážou být překvapivě úspěšní!
Papilloni se vůbec v mnoha ohledech chovají jako velcí psi. Bývají sebevědomí, neohrožení, přirozeně asertivní. Od cizích lidí si udržují určitý odstup, své přátele si dobře vybírají.
Chovatel, který by se rozhodl věnovat se výhradně chovu této variety, by musel být skutečný nadšenec. Nesmělo by mu vadit, že phaléne jsou obecně považováni za méně atraktivní, a tudíž také komerčně méně zajímaví a hůře prodejní. Nesměl by se dát odradit problémy, které se u phalénů asto objevují s nekorektním nesením ucha. A konečně by se musel smířit i se skutečností, že variety papillon se ve svém chovu stěží někdy zbaví: vzhledem k opakovanému křížení v minulosti se i ze dvou „můr" mohou docela dobře narodit „motýlci".
Od roku 1969 do roku 1984 FCI křížení obou variet mezi sebou zakázala, ale ukázalo se, že ani tudy cesta nevede. Phaléni totiž téměř vymizeli. Proto roku 1984 vzájemné křížení obou variet zase povolila i s rizikem výše uvedených problémů.
Než o samotě, raději vůbec:
Papilloni patří do kategorie psů, kterou Američané označují jako "people-dogs". Už z historické pověsti o psu krále Jindřicha II., kterou jsme citovali výše, musí být každému zřejmé, že tito psi byli odpradávna zvyklí žít v těsném kontaktu se svým pánem. Žádné kotce, žádné psince, žádné smečky - ale páníčkův (či spíše paniččin) klín, náruč, pohovka nebo postel. Papilloni si jen obtížně zvykají na to, že by měli být po většinu dne sami doma. Dokonce ani přítomnost druhého papillona jim nedokáže vynahradit přítomnost lidskou. Ovšem většina z nás je chtě nechtě zapojena do pracovního procesu a ne každý má možnost brát si svého psa s sebou na pracoviště.
Motýlek je proto ideálním psem pro čilé
důchodce, které dokáže spolehlivě vyburcovat z případné letargie či
pohodlnosti, a přitom je tak malý, že jeho zvládnutí nečiní problémy
ani křehké stařence. Krásně se začlení do rodin s dětmi, jejichž
nejmladší členové přicházejí domů ze školy už v poledne a baví je si s
pejskem celé hodiny hrát. Je to výborný "rehabilitační pes", který
dokáže rozhýbat pacienta po operaci a dodat novou chuť do života. V
zahraničí se papilloni ostatně s úspěchem využívají i při tzv.
canisterapii v domovech důchodců a v nemocnicích.
0
